Baseball na začátku dvacátého století z pohledu EL Doctorowa

(Last Updated On: 28.12.2015)

EL DoctorowEL Doctorow / foto: Wikipedia

V starších literárních dílech se občas objeví téma baseball. V knize Ragtime od EL Doctorowa jsem náhodou natrefil na kapitolu věnovanou návštěvě baseballového utkání a proto vám jej tady přináším, aby jste ochutnali atmosféru zápasu v roce 1911.

"Druhý den odpoledne, když Otec se synem vyšli z domu a vyrazili svěžím krokem k železniční zastávce na Quaker Ridge Road, přidali se k nim na část cesty dva reportéři. Jdeme na baseball, na Obry, informoval je Otec. Víc vám nepovím. Kdo nadhazuje? zeptal se jeden z reportérů. Rube Marquand, odpověděl chlapec. Poslední tři zápasy udělal on.

Když dorazili na zastávku, vlak právě přijížděl. Patřil k dráze New York – Westchester – Boston. Až do Bostonu sice nikdy nejezdil, ani do centra New Yorku, ale spolehlivě je dopravill do Bronxu, kde mohli na 115. ulici přestoupit na tramvaj odjet přes Harlem River na Polo Grounds v Coogan's Buffu.

Bylo příjemné odpoledne. Obrovská bílá oblaka se hnala po jasné modré obloze. Když tramvaj přejížděla po mostě, na příkré výspě nad dřevěnými stánky uviděli několik mohutných stromů, i v této roční době holých, nyní však obsypaných postavičkami v buřinkách, které tu radši visely ve větvích a jak čemé květy se klimbaly ve větru, než by měly jít sledovat zápas dovnitř a platit vstupné. Chlapcovo rozjaření se částečně přeneslo i na Otce. Byl rád, že vypadl z New Rochelle. Když přicházeli ke vstupní bráně po schodech od nadzemní dráhy se už hnaly proudy lidí, taxíky přjížděly a vysazovaly pasažéry, kameloti nabízeli sestavy mužstev a všude kolem byla spousta randálu a vzruchu. Klaksony vřeštěly. Mezi kolejemi nadzemky probleskovalo na ulici slunce. Otec koupil drahé vstupenky po padesáti centech, zvlášť připlatil za nejvýhodnější místo, a vstoupili dovnitř. Usadili se přímo nad první metou, hned v první řadě, kde si budou muset pro první dvě tři směny zaclonit oči před sluncem.

Obři byli ve svých obvyklých bílých plandavých dresech s černými příčným pruhy na prsou. Trenér McGraw měl přes mohutný trup přetažen těžký černý svetr s písmeny NY, která mu zářila na levém rukávu. Byl malý, podsaditý a vzteklý. Jako celé mužstvo měl i on ponožky s příčnými pruhy a placatou čepici s kšiltem a knoflíkem na dýnku. Soupeřem byli bostonští Bijci, s tmavomodrými dresy upjatými až ke laku a stojatými límečky. Náhlý závan větru zvedl na hřišti mračno prachu. Hra začala a téměř vzápětí zalitaval Otec toho, jaká místa vybral. Každé zaklení, každou nadávku hráčů mohl jeho syn lehce slyšet. Mužstvo, které bylona pálce, zahrnovalo nadhazovače protihráčů obscénními poznámkami. Sám McGraw, táta a velitel svého týmu, stál u třetí mety a v nekonečném proudu ze sebe na všechny chrlil vynalézavou řadu oplzlých přívlastků. Jeho vřeštivé krákorání se rozléhalo po celém stadioně. Diváci se snažili nezůstat za ním v rozvášnění pozadu. Hra byla vyrovnaná, mužstva se střídala ve vedení. Jeden z bostonských, velkým skluzem dopadající na druhou metu, porazil přitom druhého metaře Obrů, který se s nadávkami zvedl, kulhavě obíhal do kolečka a z ponožky mu valila krev. V tu chvíli musela být hra přerušena, protože hráči obou mužstev opustili svá místa a pustili se do sebe, váleli se v prachu, zatímco diváci je nadšeně povzbuzovali. Při druhém či třetím nadhozu po rvačce nadhazovač Obrů Matquand zřejmě ztratil nervy a napálil míč přímo do bostonského pálkaře. Chlápek se zvedl ze země a mávaje pálkou nad hlavou hnal se na Marquanda. Opět se střídačky vyprázdnily a hráči se začali prát; divoce do sebe bušili levými a pravými háky a zvedali přitom do vzduchu oblaka prachu. Tentokrát se přidalo i obecenstvo a naházelo do hřiště množství lahvíod limonády. Otec si prohlížel program. Mezi Obry byli Merkle, Doyle, Meyers, Snodgrass, Herzog a další. Bostonský tým se mohl pochlubit hráčem jménem Rabbit Maranville, levým polařem, který jak si otec všiml, celý shrbený přešlapoval na svém postě a dlaněmi na konci dlouhých paží máchal v trávě, takže ze všeho nejvíc připomínal opici. Jako první metař nastoupil Butch Schmidt, dále zde byli Cocrechan, Moran, Hess, Rudolph, až to podle jmen vypadalo, že profesionální baseball tu hrají jedině přistěhovalci. Když se opět začalo hrát, prohlížel si Otec každého, kdo nastupoval na pálku. A opravdu, vypadali, jako by přišli rovnou z továren a farem; chlapi s hrubými rysy, odstávajícíma ušima, osmahlou tváří, ruce měli jako palice šunky a ústa plná rozžvýkaného tabáku. Veškeré jejich duševní schopnosti pohlcovala hra. Hráči v poli s těmi obrovskými koženými lapačkami připomínali napolo oblečené klauny. V suchém prachu před střídačkou byly rozesety žmolky hlenů. Ať podnikala Liga proti plivání cokoli, příklad těchhle byl silnější. Ten, kdo zvedal bostonským odhozenou pálku a vracel ji na střídačku, nebyl, jako Otec posléze zjistil, malý chlapec, ale trpaslík, oblečený do miniaturního dresu. Své výkřiky a nadávky ječel tenkým sopránovým hláskem. Většina hráčů, kteří šli na pálku, mu nejprve obřadně poklepali na hlavu, což ho zjevně těšilo, takže Otci došlo, že jde o pověrečný rituál. Obři neměli trpaslíka, ale jakéhosi podivného vyzáblého muže s šilhavýma poloslepýma očima, který utopen v nepadnoucím dresu napodoboval svou osamělou topornou pantomimou hru a nadhazoval imaginární míčky takřka v tutéž chvíli jako hráči v poli. Vypadal jako žebrák. Kroužilrukama kolem dokola jako větrný mlýn. Místo hry začal teď Otec sledovat toto nešťastné stvoření. Byl to maskot týmu, jako ten bostonský trpaslík. V nudnějších fázích zápasu na něho diváci pokřikovali a smáli se jeho grotesce. Samozřejmě že byl i v programu. Charles Victor Faust – maskot. Tenhle zcela zjevný blázen si zřejmě představoval, že je jedním zhráčů, a proto se k jejich povyražení skutečně ocitl na soupisce.

Otec si vzpomněl, jaký býval baseball před dvaceti lety na Harvardu, kdy se hráči oslovovali pane a hráli s vervou, ale sportovně; na sobě měli střízlivé dresy a přihlížela jim sotva stovka spolužáků. Zalekl se vlastní nostalgie. …Avšak zde, v tomto otevřeném stadiónu to čpělo jako v lokále. Kouř z doutníků naplňoval jeho ovál a ozářen šikmými paprsky zapadajícího slunce vymezoval tu prostornou sluj, uvnitř které teď Otec seděl jako přimáčknut chorobným vesmírem, zatímco mu bezdechý uragán tisícihlasého chóru řval do ucha výkřiky běsnění a chvály.

Na druhé straně nad nekrytými řadami sedadel ukazovala obrovská tabule skóre dobrých a špatných nadhozů, oběhů a směn. Po lešení vždy přešel muž a zavěsil patřičné číslo, shrnující vče, co se odehrálo. Otec se zapřel do sedadla. Jak odpoledne ubývalo, bavil se stále zřetelnější představou, že vlastně nesleduje baseball, ale dokonalou inventuru svých vlastních problémů, která mu tu je v tajném, avšak zcela přehledném kódu čísel na dálku předkládána k bilanci.

Otočil se k synovi. Co se ti na té hře líbí? zeptal se ho. Chlapec neodtrhl oči od hřiště. Jak se to samé kolem a kolem opakuje, řekl. Nadhazovač hodí míč tak, aby oklamal pálkaře a ten se netrefil. Někdy se ale pálkař trefí, namítl Otec. Potom byl oklamaný nadhazovač, řekl chlapec. Právě v tu chvíli házel Hub Perdue z Bostonu a newyorský pálkař Jack Murray se rozmáchl. Míč se v příkrém úhlu vznesl vzhůru, až se zdálo, že zůstane viset ve vzduchu. Otec si s leknutím uvědomil, že míč padá přímo na ně. Chlapec vyskočil, vztáhl ruce a za nimi se ozval jásot. Chlapec stál a v dlaních svíral koženou kouli. Celý stadion se díval na ně. Pak se přiklátil ten poloslepý nešťastník, který se pokládal za hráče, a mlčky hleděl skrz plot na chlapce. Ruce v plandavé košili se mu cukaly. Čepice na jeho abnormálně velké hlavě vypadal směšně malá. Chlapec mu podal míč a on ho s téměř příčetným úsměvem přijal.

Jen pro zajímavost, tento nešťastný chlapík Charles Victor Faust dostal jedinkrát v životě možnost si při zápase skutečně zahrát: bylo to ke konci této sezóny, když už měli Obři turnajovou standartu v kapse a o nic vlastně nešlo. Jeho přelud, že je velkým hráčem, se na okamžik – pouze na jediný nadhoz – stal skutečností. Brzy potom hráče omrzel a i pro trenéra McGrawa ztratil svou magickou moc. Dres mu sebrali a bez velkých cavyků ho poslali po svých. Vrátil se do blátince, kde pár měsíců nato zemřel."

DOCTOROW, E. L. Ragtime. Překlad: Jiří JOSEK, 5. vyd. Euromedia Group k.s. v Praze 2005. 224 s. ISBN 80-86938-10-7.

Charles Victor Faust
Charles Victor Faust
Charles Victor Faust / foto: Pinterest.com

 

Ján Jabrocký

Czech and Slovak baseball journalist.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

%d blogerům se to líbí: